Každé úmrtí je smutné, tedy i to pana Grosse. Ale některá jsou smutnější.

 

Umřel člověk, který politiku využil k osobnímu obohacení, člověk, který se ušpinil všude, kde to šlo a kde z toho plynul osobní zisk.

 

Umřel člověk, který dokázal posunout hranici představitelné korupce.

 

Člověk, kterého kupodivu nikdy za nic neodsoudili.

 

Svými špinavými praktikami zabezpečil svou rodinu na několik generací dopředu a všichni jsme tomu jen přihlíželi.

 

Umřel člověk, který dokázal znechutit i největší naivky, které dnes už jen těžko uvěří v prospěšnost a čestnost politiků.

 

Umřel člověk, který svým počínáním potvrzoval ono Orwellovské : „Všichni jsou si rovni, ale někteří rovnější“

 

Umřel člověk, který toho za svůj krátký život stihl opravdu dost a jsem přesvědčená, že by toho stihl ještě mnohem víc, kdyby ho nezastavila nemoc. Věřím, že by se voliči, kterým se ve svém posledním veřejném projevu omluvil, omluvy od zdravého Grosse nikdy nedočkali.

 

Umřel člověk a mně to není líto.

 

Pokud existuje bůh, ať ho soudí a třeba mu i odpustí.

Národ, který pan Gross bezostyšně tahal za nos, by tolik porozumění mít neměl, ne, dokud nesplatí svůj dluh a peníze, které nakradl, nebudou vráceny do pokladen obcí, měst a státu. A klidně „In Memoriam“.

 

Do té doby je pro mne jen tím, který lhal, kradl a podváděl a žil na úkor všech a jeho potomci jak by smet´.

 

Umřel Stanislav Gross a mně to není líto.