Chci žít v domečku, kde je akorát dost místa na vše, co potřebuji. Místo na spaní, místo na vaření, místo na pink pong, kulečníkový stůl, dílnu, knihovnu se stolem a ušákem, na psy, kteří mi dávají dobrý pocit…

 

Místo na bylinky a vlastní zeleninu.

 

Místo, kde mohu sedět s knihou, cigaretou, poslouchat déšť bubnující do střechy a přesto nebýt zmoklá.

 

Místo, na které nedoléhá hluk od sousedů, kde mě nesledují zvědavé pohledy kolemjdoucích.

 

Na takové místo chci mít možnost se vracet, nabírat sílu, abych mohla vždy znovu, plná síly a odpočatá vyrazit za svými studenty, neposednými žáčky, opuštěnými seniory, kteří žijí den za dnem v naději, že snad ten příští den bude lepší…

 

Abych mohla dávat, musím mít…

 

Dnes dávám a sahám si na dno svých možností.

 

Po příchodu domů si vyslechnu telefonický rozhovor svého ukrajinského souseda, který mluví tak hlasitě, že jeho slova na vzdálenou Ukrajinu dorazí dvakrát, jednou po síti a po chvíli i vzduchem…

 

Nedobrovolně se zúčastním domácího koncertu, ve kterém hlavní roli hrají basy, jež prostupují zdivem stejně snadno, jako nůž teplým máslem.

 

A když už je dost hodin a ráda bych spala, dojde pračka sousedů do fáze ždímání, což nelze přeslechnout, nelze ignorovat, lze pouze doufat, že se jedná o poslední várku prádla, kterou je potřeba vyprat.

 

Na co si stěžuji?

 

Na bezohlednost.

 

Na strach, který mi brání jít, a sousedům vysvětlit, že si nepočínají správně, když své okolí nutí sdílet jejich hlučné aktivity.

 

Na nedostatek osobního prostoru, který si lidé vzájemně kradou svým nevychovaným chováním…

 

Mohu všechny převychovat? Ne. Zbývá mi, zařídit se tak, aby nevychovanci a „bezohledňáci“ neměli přesah do mého prostoru.

 

A tak hledám cesty…