Jediné přátelství, které si lze koupit za peníze…

 

Existuje mnoho smutných, velmi dojemných příběhů o tom, jak se toto přátelství nevydařilo…četla jsem nedávno příběh malé Tibetské teriérky, tekly mi slzy…

 

Příběh Ajši

Narodila jsem se v tmavé kůlně. Bylo tam vlhko a zima. Moje máma byla pohublá a něměla dost mlíčka, aby nás nakrmila. Měla jsem dva bráchy a tři sestry. Sourozenci mi postupně umírali, až jsme se sestřičkou zbyly samy. Ještě jsme něměly prořezané mléčné zuby, ale maminka nám umřela a šly jsme do obchodu se zvířaty, aby se s námi nemusel nikdo dál trápit.

 

V obchodě byla spousta zvířat, papoušci, křečci, morčata…my a další štěňátka.

 

Moje sestřička byla slabá a v noci zemřela. Položila jsem si na ní svou hlavu a hřála její nehybný hrudníček. Mojí sestřičku ráno vzali pryč a dali ke mně cedulku „AKCE“.

 

Přišla rodina s malou holčičkou, která se přilepila svým roztomilým obličejíčkem na sklo a nespustila ze mne oči. Odnesli si mě.

Holčička mě láskyplně svírala v náručí. Opatrně, jemně. Říkala mi, jak mne má ráda. I já ji měla moc ráda. Byla tak jiná než vše, co jsem doposud poznala. Byla hebká, něžná…

Zamilovala jsem si svou novou rodinu a snažila se svou lásku co nejvíc projevovat.

Přišla prví návštěva pana doktora.

Slyšela jsem jen, jak mluví o dědičných problémech, bolestech, na které nejsou léky…ano, bolely mě nožičky, ale co na tom? Byla jsem se svou rodinou šťasná!!!

 

Jak šel čas a nešel moc dlouho, se moje potíže zhoršovaly. Nemohla jsem popadnout dech, když jsem si hrála se svou holčičkou, bolelo mě celé tělíčko, bylo mi těžko.

Pan doktor jen stále opakoval, že s tím se již nedá nic dělat.

Všichni plakali. Nejvíc moje holčička, ale i maminka holčičky a pán, který je vždy tak vážný, také plakal.

 

Moje bolest pomalu ustupovala, bylo mi najednou lépe, jen jsem byla moc unavená…