Omezování ve formě nesmyslných předpisů uráží mou inteligenci.

Dostalo se mi řádné výchovy. Nejednalo se však o výchovu postavenou na zákazech, příkazech, trestech a odměnách. Moji rodiče si byli vědomi, že nejsem pejsek, kterému tento způsob výchovy vyhovuje. Jednali se mnou jako s uvažující bytostí, která je schopna pochopit důvody a širší souvislosti a rozhodovat se na základě informací a postupem času i na základě vlastních zkušeností.

Jsem člověk, který ctí pravidla, která umožňují soužití více lidí ve stejném prostoru. Pravidla, která se utvářela po dlouhá staletí a vznikala postupně v návaznosti na to, jak se vyvíjela společnost. Jedním z těchto „zlatých pravidel“ je pravidlo, které praví, že svoboda jednoho jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Podívejme se na toto pravidlo blíže:

Je velmi jednoduché a jak už to u jednoduchých věcí bývá, je i velmi účinné.

Pokud toto pravidlo ctím, nevrtám v paneláku díru do zdi v neděli v osm ráno. Vím totiž, že to bude dělat takový hluk, že probudím ty, kteří chtějí v neděli déle spát. Nebudu tuto jejich svobodu omezovat a nechám vrtání na vhodnější čas.

Pokud toto pravidlo ctím, nepozvu si do paneláku přátele na áfterpárty v nočních hodinách, rušila bych sousedy, kteří si chtějí svobodně užít klidný večer a jít si svobodně lehnout. Moji sousedé jistě nechtějí být v zajetí decibelů linoucích se z mého bytu.

Ctilo-li by se tedy toto pravidlo, nemusely by vznikat domovní řády, případně by stačila jedna věta:

Užívejte svůj byt tak, aby se Vám v něm žilo hezky a aby stejnou svobodu měli i Vaši sousedé.

Nezní to lépe než dlouhý seznam zákazů a příkazů? A nezapomínejme, že i v sebedelším seznamu se vždy na něco zapomene.

První varianta je rozhodně elegantnější a výstižnější. Má pouze jednu nevýhodu, nutí přemýšlet.

Takto by se dalo pokračovat přes silniční předpisy, bezpečnostní předpisy, zákony… Mnoho paragrafů a odstavců by nebylo potřeba, kdyby lidé neodmítali jednoduché principy svobody a nebyli líní přemýšlet.

Umím si představit, že by celá teorie v autoškole spočívala v tom, že by instruktor vysvětlil žákovi, aby vždy jezdil tak, aby neohrozil sebe, ani jiné účastníky silničního provozu s přihlédnutím ke svým schopnostem, povětrnostním podmínkám a stavu vozovky.

Dá přeci rozum, že pokud pojedu kolem školy, ze které vybíhají děti a šance, že to některé vezme rovnou do silnice je tudíž velká, pojedu krokem, tak, abych byla schopná okamžitě zastavit, pokud by to bylo nutné. Nepotřebuji k tomu značku s omezením rychlosti, která platí ráno, večer, v noci a i o víkendech… Potřebuji značku, která mne upozorní, že projíždím kolem školy! Pokud mne totiž v takovém místě zastaví hlídka v neděli ráno, kdy jsou silnice i chodníky zcela vylidněné a dá mi pokutu, jelikož jsem překročila maximální povolenou rychlost, tak cítím nespravedlnost. To pak není „pomáhat a chránit“, ale něco úplně jiného.

Pokud si přečtu na internetu, že nově má platit zákaz kouření v autě, pokud spolujezdcem je dítě mladší dvanácti let, musím se sama sebe ptát, co to má znamenat?

Auto je uzavřený prostor, ve kterém by každý kuřák měl respektovat nekuřáctví druhých. Omezil by svobodu druhého, pokud by v autě kouřil, svobodu dítěte stejně jako dospělého. Opravdu potřebujeme takové předpisy? O tom, že postihnout někoho takového, se mi jeví jako velmi komplikované, ani nemluvě…

A takto bych opravdu mohla pokračovat do nekonečna.

Ale to nechci.

Chci se jen zeptat. Čím to je, že potřebujeme tolik předpisů? A čím to je, že čím víc předpisů máme, tím méně se k sobě lidé umějí chovat slušně?